Život bez hranic nám nedovolí hranice překročit

22. ledna 2017 v 19:48 | Nikol Grooving |  ←Úvahy→
Lidstvo odjakživa tíhlo k životu bez omezení. Utopie svobodného života, kdy si každý může dělat co chce, člověk nemá žádné omezení a vše záleží prakticky na něm, se zdá býti jako bezvadný ráj. K této vizi se přibližujeme blíže a blíže, v podstatě už v tom jsme. Od malička se nás ptají, čím chceme být, až vyrosteme. "Chci být herečkou, nebo zpěvačkou", dušuji se, biji se do prsou a s fantazií si plánuju život v televizi. Postupně rostu a moje sny se mění se zjištěním, že neumím zpívat. V deváté třídě mě cosi přinutilo jít na uměleckou. Nevybavuji si už ten důvod, snad jen, že to bylo cool, bavilo mě to a byla to pro mě výzva. "Na umprumku se musíš připravovat 6 let, půl roku v ZUŠce ti nestačí, jdeš pozdě", říkala mi ředitelka ZUŠky a já natruc skončila na přijímačkách první. Teď, v maturitním ročníku zjišťuji, že na umprumku vzali fakt každého. Škola mi dala od všeho, kromě vědomostí dostatek. Neumím 3 jazyky, nevím jak fungují buňky v listech, ale umím přemýšlet. Chápu koncept, jak spolu věci souvisejí a ocenit dobré věci. Umím něco s rukama a hlavně počítačem. I když poslední dobou rostu z naprosté anarchie, bohémství a neorganizovanosti některých pozerů, umprumka mi bude chybět. No jo, ale co VŠ?
 

Zpátky doma z Anglie!

28. srpna 2016 v 10:36 | Nikol Grooving |  ←My world→
To vám panečku povím, prázdniny, které stály za to. A aby v tom nebyl chaos, vše povím hezky od začátku.

Odlétala jsem s panem S 7. července společností Ryanair. Pokud neznáte, je to nízkonákladová společnost, jedna z nejlevnějších a nejspolehlivějších, která si levné letenky vynahrazuje neustálým vnucováním pasažérům předražených parfémů, losů a jídla během letu. Kupodivu jsem neměla problémy s váhou v kufru a v klidu jsme se nalodili. Párkrát už jsem letěla, takže jsem byla realtivně v klidu narozdíl od pana S, který zažíval své poprvé a díval se z okýnka na napohled nestabilní křídlo, které má každou chvíli upadnout. Já, vyškolená dvěmi díly leteckých katastrof, které mě poznamenaly do konce života, jsem si zapamatovala, že je nejbezpečnější sedět u křídla, protože tam je trup letadla zpěvněný a je větší šance na přežití. Seděli jsme přímo u nouzového východu, takže jsem si celou cestu v duchu přehrávala, co budu dělat, až budu muset ty obrovské dveře nějak otevřít a ony nepůjdou, a tak kvůli mě všichni zahyneme udeušení v letadle, protože ta blondýna neuměla otevřít dveře. Navzdory mé fantasii průběh letu byl klidný, až na 5 uřvaných mimin, která brečela (spíš křičela a vříškala) od začátku do konce, a pobíhající batolata v uličkách, které málem porazila všechny letušky s vozíkem.

Vzhůru na borůvky!

5. července 2016 v 20:56 | Nikol Grooving |  ←My world→
Stále mi to nedochází. Ve čtvrtek odlétám do Anglie. Na vlastní pěst. Nejedu úplně sama, letím s panem S, ale s jeho a mým orientačním smyslem to vyjde šulnul. V pokoji plném rozházených věcí, které jsem vyřadila z kufru, abych se vlezla do limitu 15kg (je to opravdu velmi těžké se úsporně nabalit na 2 měsíce), dokoukávám poslední díly Zoufalých manželek. S trnutím čekám na ten osudový díl, kdy umře Mike, a v tu chvíli pro mě minule seriál skončil. K tomu upravuji poslední fotky z nádherné a překrásné sobotní svatby dvou zamilovaných lidí. Měla bych přestat fotit svatby, jsem dojatá a bulím na všech takových akcí, i když ty lidi skoro neznám.
 


Ječné zrno s Nikol

7. června 2016 v 21:13 | Nikol Grooving |  ←My world→
Všechno to začalo v autobuse na cestě do Řecka. Podle učitelů se prostě NEMOHLA vypnout klimatizace, a tak se mi po noci strávené v tomhle hromadném prostředku udělalo ječné zrno. Pecka. Já v zahraničí, mastička doma, protože jsem zapomněla, jakou mám vždycky smůlu a jak se mi dovolená často zkomplikuje, a oko řvalo bolestí a vypadala jsem jako týraná žena s monoklem. Říkala jsem si - klid, většinou to do týdne zmizelo. Učitelka vyhrabala z lékárničky poslední gram framikoinu, jehož datum spotřeby skončilo dřív, než jsem se narodila a já s ní zacházela jako s pokladem a užívala jej velice šetrně. Oko samozřejmě přes den trochu odpuchlo, ale ráno jsem se probudila s 2x větším otokem. Samozřejmě někteří méně inteligentní puberťáci ze zájezdu by se mě hnusili, přesedávali si do uliček jen aby neseděli vedle mě, nadávali mi, že mám lepru, ale má drahá skupina spolužaček (byly jsme banda 7 vysmátých bab na zadních sedačkách) mě pojmenovaly dobře myšlenou přezdívkou "pirát". Kvůli černému šátku, který jsem nosila přes oko, takže se díky vedrům v Řecku hezky nahřál a fungoval jako teplý obklad, tudíž se oko den ode dne lepšilo. Zájezd spočíval v tom, že jsme túrovali přes Řecko, z tama trajektem do Itálie a nazpátek do rodné země matičky české. Tudíž jsme strávili spoustu čase v buse a jen velice málo v hotelech. Článek s fotkami přidám později, mám spoustu zážitků :).



Fotoprojekt - Indiánky

25. května 2016 v 10:25 | Nikol Grooving |  ←Fotím→
Byl konec srpna, a napsaly mi dvě děvčata, zda bych je nemohla cvaknout, protože jim z ničeho nic vypadla fotografka. Že mají vše nachystané a potřebují jen fotografa. Téma se mi líbilo a také to, že jsem nemusela zařizovat nic kolem. S chutí jsem návrh přijala a za dva dny se jelo fotit.

Btw. pokud si pamatujete projekt 100 happy days, není to tak, že bych jej nedokončila, ale nahrávání fotek na blog.cz jde nějak těžce, a pokud si chcete zbytek prohlédnout, můžete mkrnout ZDE.

Další články


Kam dál