šťastný začátek..?!

11. května 2015 v 21:22 | Nikol Grooving |  ←My world→
Zdravím vás, pokud tu ještě někdo zbyl. Je to už dlouhou dobu, co jsem se neozvala. Nějak jsem ztratila potřebu vést blog, a pravidelně na něj přispívat, vymýšlet články abych zaujala a má návštěvnost rapidně stoupla. Blog ale nezruším. Je to součást mě, v podstatě kniha o mém šíleném dospívání a pubertě, o tom, co se mi honilo hlavou a za co se dnes zpětně stydím, ale i přes to se k němu ráda vracím a občas vám něco napíši. A víte co? K něčemu se vám přiznám. Zjistila jsem jak to všechno na tom světě je.


Respektive jsem našla sama sebe. Kecám. Pořád jsem ta zmatená naivní duše doufající v karmu a spravedlivost na světě. Možná však existuje. Po těch několik nepříliš pěkných let mého raného dospívání, plné konflikty s mými vrstevníky, kteří si jednoduše našli 'tu, co si to všechno nechá líbit' mě potkalo něco krásného. Po dvou letech zklamání, bolestí u srdce a beznaděje ve slušné kluky přišel on. Stále tu u mě je necelý rok. Když ne fyzicky, tak alespoň v mysli. Stal se pevným bodem v mém vesmíru, o kterém mluvil Archimédes. Díky němu mohu hnout celou Zemí. Můj kardiovaskulární systém se naplnil neskutečnou něhou a láskou, kterou jsem nikdy tak intenzivně necítila. Aniž by o tom věděl, (pokud si to pane Sherlocku zrovna nečtete), změnil mě. Ukázal mi jiné pohledy na svět a můj rozhled se rozšířil o jednu čistou duši. Jednu, ale enormních rozměrů a s velkým srdcem.

Upřímný pohled ze zelenohnědých očí, letmý dotek dlaně na mých zádech a 'ono cosi nevysvětlitelného', co nás spojuje, to němé vyznání lásky. Propojení dvou duší. Už se to začíná zvrhávat v kýčovitý popis lásky mezi ženou a mužem. Raději přestaňme.

Takže.

Naučila jsem se nestresovat se z věcí, které za to nestojí.. Donutila mě jak má, podle ostatních vymyšlená a hypochondrická nemoc, tak celkově můj zdravotní stav (jak duševní tak fyzický). Začala jsem sportovat a hlídat si stravu v tom smyslu, že jím jakž takž vyváženě. Chtěla jsem udělat tlustou čáru přes to všechno. To zlé už skončilo a je za mnou, teď začíná nová a věřím že šťastná a velkolepá epizoda. Naučila jsem se ignorovat lidi, kteří mi chtějí jen uškodit a dělat mi ze života peklo. Na vernisáži mých fotografií, která proběhla na konci dubna jsem si uvědomila, jak jsem byla slepá. Neviděla jsou tu hromadu skvělých lidí přes moře škarohlídů, kteří jen obyčejně chtějí škodit šťastným lidem. A takoví lidé, plní komplexů a morální zkaženosti mi stojí za to se trápit? ROZHODNĚ NE!

Je konec s trápením se tím, co si ostatní lidé o mně pomyslí, jestli se chovám podle jejich gusta a jestli jim naprosto vyhovuje mé chování. K čemu mi to bude? Nevím kde se stala chyba, ale bohužel jsem byla vychována k tomu, abych vždy poslechla ostatní a ustoupila. Nějak v 6. třídě se to začalo lámat a já začala být drzejší a drzejší, z hodné, modrooké holčičky se stala hodná naviní holka, které to občas ujede a dá najevo všechny negativní emoce, které cítila během poslední doby. Nedokázala jsem se vyrovnat s křivdou, křičela jsem, brečela a utíkala na záchody. Neuměla bojovat proti zlým vrstevníkům jinak, než ustoupit, stáhnout ocas a doufat, že nedostanu nakládačku. Zpětně si klepu na čelo. Hloupá, hloupá, hloupá. Časem se to stupňovalo, a já sváděla boj mezi svým já a názory okolního světa. Nedokázala jsem se s tím vyrovnat, nebyl tu nikdo, kdo by mě chápal a řekl mi - vykašli se na ostatní, nestojí ti za to. Rodiče si mysleli, že jsem psychicky labilní. A víte co? Nejsem. Je to vina okolí, ve kterém jsem vyrůstala. "Nesmíš říct svůj názor, nesmíš nikomu v okolí ublížit, musíš se k ostatním chovat slušně a ustoupit." Myslíte, že se mi to vrátilo? Ano, tím že mě využívali, nebrali vážně, byla jsem ta splachovací, ke které si člověk může dovolit všechno.

Člověk se musí naučit říkat ne. Jinak se z toho zblázní.

Mám toho tolik na srdci, za ten půl rok se stala taková hromada věcí. Ale obrací se to k lepšímu. Pomalu, ale jistě. Našla jsem svůj životní cíl. Není to velká kariéra, sláva či peníze. Mým životním cílem je být šťastná, žít s člověkem, který bude při mě stát, s mou druhou polovičkou. Vážit si sama sebe, být se sebou spokojená. A užít si život plnými doušky.

Jsem zvědavá, zda budu mít stejný názor i za 10 let.

Přeji vám krásný květen a spoustu pozitivního myšlení. :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elena Elena | Web | 23. září 2015 v 19:11 | Reagovat

Ikdyž od zveřejnění článku uběhlo již pár měsíců, doufám, že ti tohle tvé "já" vydrželo. Moc pěkně jsi to napsala. Díky pár událostem jsem tenhle pocit prozření zažila před pár týdny. A najendou se mi mnohem lépe dýchá :)

Jinak jen tak mimochodem - šílím z tvých fotek, jsou úžasné ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama