Nefilosofické filosofování o životě

11. června 2015 v 20:48 | Nikol Grooving |  ←Úvahy→
Blázním. Blázním ze svých myšlenek. Netuším, co se děje. Včera mi bylo 17, číslo stále stoupá, a čím jsem starší, tím více to utíká a tím více si uvědomuji, že už to nikdy nebude jako dřív. Už se nikdy nebudu na základce houpat na židli, dělat talentovky na střední, už nikdy nebudu zase v prváku dělat pouze vektorovu grafiku a následně ji animovat v satanském flashi, už nikdy nebudu ve druháku točit videa a fotit, už nikdy nebudu slavit sedmnáctiny, ani šestnáctiny, natož patnáctiny, už se nikdy nebudu poprvé fotit na občanku, nezažiju to, co před tím. Všechno mizí, protéká mi to mezi prsty, a já je nemůžu sevřít v pěst, zastavit čas a s ním i veškerý průběh života.


Nic nebude takové, jaké to bylo. Vím, že mě čeká spoustu jiných věcí, že toho mám před sebou ještě hodně, ale začíná se mi stýskat po všech mých dřívějších jistotách a pevných bodech v mém životě, které začínám ztrácet. Nelíbí se mi, být starší a starší. Je to se mnou horší a horší. Víc a víc si uvědomuju jistě věci.

Za prvé, jsem jen bezvýznamná osoba v celém moři lidí, nejsem vůbec důležitá, ani skoro užitečná, jen další člověk, co produkuje odpad a pomáhá urychlení globálnímu oteplení. Kdybych tu nebyla, svět se nezboří. Funguje dál.

Za druhé, hodnoty z dětství naráží na realitu. Jako malé mi rodiče vždycky řekli, to je špatné, a tohle je dobré. A dneska? Dneska má všechno dvě strany. Většina dobrého je falešná, skrývá zlost a špatnost, nenajdeme nic na celém světě, co by bylo 100% dobré. Je v tom naprostý chaos, aspoň já ho v tom mám. Najednou ja na mně, abych se rozhodla, co je dobré, co je špatné, a co je pravda a lež. A upřímně? Vůbec mi to nejde a neumím to. Nenarodila jsem se s šestým smyslem rozpoznat falešné lidi, kteří chtějí jen ubližovat. A to mi komplikuje život. Akorát vše zavařím, a i když mám vždy čisté úmysly, nějak se to otočí proti mě. Je to pořád dokola, vždycky se tu najde něco, co se podělá, ale já stále myslím optimisticky, jak mě to naučila maminka. A když myslím optimisticky, dělám si falešné naděje, a v 9 z 10 případu jsem zase zklamaná. Vše mě mrzí, mám pocit, že mě zradil celý svět a stává se za mě na jednu dobu pesimista, chodící tělo bez duše. Po čase se zbrchám a vše se opakuje. Zklamání, zklamání, a zklamání.

Za třetí, válka v mé hlavě mezi mnou a mnou. Všechno má i tu dobrou stránku, že, mám jen přece dobré zázemí, rodinu, jednu dobrou kamarádku a pana Sherlocka, ale sakra, to se musí vyvažovat dvojnásobnou smůlou a neúspěchy? Tomu se říká karma? Karma, který zařizuje, aby se lidem, co se vše snaží udělat včas a poctivě, všecko doslova sere a kazí, a lidem, co se absolutně nesnáží a je jim vše u prdele, ubližují okolí a podobně, prochází životem lehce a vše jim padá do klína? A to jako proč?

Za čtvrté, nechci stárnout, bojím se zodpovědnosti. Chci být Petr Pan a nikdy nezestárnout, být pořád ta praštěná puberťačka, co nemusí řešit nic vážného. Protože čím jsem starší, tím víc má Don Quijotovská naivita naráží na realitu. Bojuji s větrnými mlýny. Ale asi neumím být jiná. Asi to má nějaký důvod, třeba jsem takový odpadkový koš, který ulehčuje druhým život tím, že jejich útrapy karma přenese na mě. Nebo tomu nerozumím. Přestávám chápat celý život na celé planetě.

Rozbroje v mém mozku jsem silnější a všechen ten stres, strach a smutek a odráží v nočních můrách. Doufám, že o prázdninách se vše nějak urovná. Potřebuji nějak rozveselit. Alespoň jednu maličkost. Jednu maličkost za to kvantum toho špatného. A budu zase ta stará, optimistická a šílená Nikol. Kterou nic netíží. Ach, to byly časy.

Tak, a už se mi trochu ulevilo.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sarushef sarushef | Web | 11. června 2015 v 22:03 | Reagovat

Taky jsem se takhle po narozkách cítila. Vlastně vždycky, když jsem o rok starší. Je mi z toho pokaždý hrozně.

2 Luné Luné | Web | 11. června 2015 v 23:50 | Reagovat

Všechno je stejné a přece jenom tolik jiné. Ty si duší stále stejná, ale přístupem jiná. Nic přirozenějšího, než stárnutí neexistuje. Děsí každého. A.. snad jednoho dne my, co teprve máme téměř celé souhvězdí osudu před sebou, dokážeme říct, že ta děsivost je svým způsobem krásná.
Nic už nebude jako dřív. Ale zároveň to neznamená, že to další nemůže být svým způsobem kouzelné a uhrančivé :)
Moc hezky jsi tu myšlenku vystihla :)

3 Thalia Thalia | Web | 12. června 2015 v 16:19 | Reagovat

Sedmnáctiny jsem oslavila letos v únoru a také se mi to vůbec nelíbí. Stárnout, přebírat zodpovědnost, najednou vidím věci jinak. Dětská naivita a černobílé vidění světa je pryč. Co s tím? Smířit se, nebo vzdorovat?
Nicméně jsem ráda, že nejsem sama, kdo někdy takhle přemýšlí... často mi připadá, že moc lidí v našem věku se takovými věcmi vůbec nezabývá.

4 Nikol Grooving Nikol Grooving | Web | 12. června 2015 v 19:53 | Reagovat

[3]: Též mi to tak přijde. Když to téma nakousnu s vrstevníky, i s rodiči, nikdo to neřeší. Přijdu si divná, zvláštní, a ostatním taky. Prý moc přemýšlím. Ale jak člověk může zastavit ten nekonečný proud myšlenek?

5 jsemany jsemany | Web | 14. června 2015 v 16:25 | Reagovat

Naprosto ti rozumím, hlavně co se týče očekávání. Poslední dobou zjišťuji, že je lepší od světa nic nečekat. Očekávat věci maximálně od sebe. Hm, fakt se snažím. Zatím jsem na to moc snílek...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama