Ječné zrno s Nikol

7. června 2016 v 21:13 | Nikol Grooving |  ←My world→
Všechno to začalo v autobuse na cestě do Řecka. Podle učitelů se prostě NEMOHLA vypnout klimatizace, a tak se mi po noci strávené v tomhle hromadném prostředku udělalo ječné zrno. Pecka. Já v zahraničí, mastička doma, protože jsem zapomněla, jakou mám vždycky smůlu a jak se mi dovolená často zkomplikuje, a oko řvalo bolestí a vypadala jsem jako týraná žena s monoklem. Říkala jsem si - klid, většinou to do týdne zmizelo. Učitelka vyhrabala z lékárničky poslední gram framikoinu, jehož datum spotřeby skončilo dřív, než jsem se narodila a já s ní zacházela jako s pokladem a užívala jej velice šetrně. Oko samozřejmě přes den trochu odpuchlo, ale ráno jsem se probudila s 2x větším otokem. Samozřejmě někteří méně inteligentní puberťáci ze zájezdu by se mě hnusili, přesedávali si do uliček jen aby neseděli vedle mě, nadávali mi, že mám lepru, ale má drahá skupina spolužaček (byly jsme banda 7 vysmátých bab na zadních sedačkách) mě pojmenovaly dobře myšlenou přezdívkou "pirát". Kvůli černému šátku, který jsem nosila přes oko, takže se díky vedrům v Řecku hezky nahřál a fungoval jako teplý obklad, tudíž se oko den ode dne lepšilo. Zájezd spočíval v tom, že jsme túrovali přes Řecko, z tama trajektem do Itálie a nazpátek do rodné země matičky české. Tudíž jsme strávili spoustu čase v buse a jen velice málo v hotelech. Článek s fotkami přidám později, mám spoustu zážitků :).




Než jsme dojely do Říma, oko splaklo natolik, že jsem si konečně vzala čočky a dělala parádnici na všetečné temperamentní italy. Po příjezdu oko bylo jako nové. Dříve jsem ječné zrno měla tak 3x, vždycky jednou do půl roka. To jsem namazala a po týdnu bylo fuč. Avšak pár dní po příjezdu se bolest v oku ozvala zas. S hrozivou předtuchou dalšího týdne s napuchlou tlamou jsem začala s obklady, plivala do oka, užívala kvasnice, jak to radily babky kořenářky na alterně, ale stejně jsem se druhý den vzbudila jako kyklop. A historie se zase opakovala. Běžela jsem na pohotovost, protože jsem to chtěla mít co nejdříve z krku. Byli tam dva mladí páni doktůrci, a zatímco táta strkal mince do automatu, který měl vytisknout lístek s kódem, abych měla nárok na to být ošetřena, mladí doktůrci mě zpověděli.

"Dobrý den," povídám.
"Dobrý den, co vás trápí?"
"Mám ječné zrno." Posadí si mě na stoličku, posvítí mi baterkou do oka, párkrát do toho dloubne a povídá:
"To je ječné zrno." Následně vzal nějakou jehlu, neviděla jsem přesně, protože mi sebrali brýle, a začal mi s ní dloubat do oka. Na to navazovala má reakce pocitu na zvracení, protože nesnáším jehly. "Jen uvolním ty žlázky," mumlal si a dloubal do toho.
"Je mi nějak blbě," zaskučela jsem a bála se, že pana doktůrka na místě pozvracím. Ten okamžitě zahodil jehlu a položil mě na sedačku. Tak jsem tam omámená ležela, když došel druhý a s vtipným tónem pronese: "Co jsi ji udělal?" Nakonec mi předepsali mastičku a poslali domů.

A já poslušně mazala. A mazala. Otok se zmenšil, ale pořád tam něco zůstalo. Červený bolák kousek nad řasami. Levé oko bylo přivřené, takže jsem vypadala jako zhulená, či retardovaná. Mazala jsem, dávala obklady, až jsem se po měsíci naštvala a objednala se na vyříznutí.

To jsem ale milí zlatí nečekala, co mě čeká. Myslela jsem, že mi kapnou do očí, dloubnou do víčka a ono to vyteče. OMYL. Ten omyl jsem začínala tušit už když jsem přišla do krajské ordinace, kam mě objednal táta. Jako by to nebyl on, samozřejmě si o týden spletl datum a paní na registraci se na nás koukala jako na blbce. Avšak řekla, že se na mě aspoň doktorka podívá. Den předtím jsem četla internetové diskuze, kde slečny psaly cosi o injekcích, řezení a počtu stehů. Náhle mi vše klaplo dohromady a polil mě pot. Modlila jsem se, aby mi řekla, že to je vlastně ok a samo to přes noc zmizí.

Doktorka si mě zavolala, sahala mi na víčko, mnula mi ho, až to bylo nepříjemné a napsala mastičku, ať to ještě zkusím mastit, kdyby se to náhodou do pravého termínu řezání rozpustilo. Na můj dotaz, zda mi to budou šít řekla, že teda určitě, protože to je na blbém místě. Při odchodu jsem si představovala katastrofické scénáře s mým zjizveným víčkem, zkaženou modelingovo, hereckou, moderátorskou, reklamní kariérou (vysněnou od dětství a s již dnes téměř nulovým potenciálem) a zohavenou tváří. Nakoupila jsem všechny bylinky, které měly být potřeba k zahojení zrna a obkládala, obkládala, obkládala, do toho mastila, mastila a mastila. A víte co? Do týdne se to skoro nezměnilo. Do toho jsem se podívala na youtube, jak taková operace chalazeonu probíhá.

Náhle jsem opět čekala v čekárně, konečně ve správný datum a koukala na lidi, jak vychází se zafačovaným okem z operačního sálu. Katastrofické scénaře se vynořily, stejně tak jako vzpomínky s videa a začaly mi téct slzy. Kolem proudily houfy důchodců, stěžujících si na to, že rozkapávání oka trvá moc dlouho a že v čekárně je zima. Já seděla, koukala do blba a modlila se, aby to bylo už za mnou a litovala rozhodnutí se objednat na vyřezávání. V tom z operačního sálu vyletěl zavalitý hromotluk v bílé uniformě a rouškou na puse a skoro nemohl projít dveřmi. Když se otočil, uvědomila jsem si, že tenhle kluk se mnou chodil do tanečních. Nejspíš tu je na praxi, proletělo mi hlavou stejně jako myšlenka, jak spolužákům vypráví, jak ta přecitlivělá borka z tanečních fňukala na sále. Přišel ke mně, vrazil mi smlouvu do ruky a nakapal do oka umrtvovací kapky. Když jsem si četla smlouvu a její body jako "v případě ohrožení života povoluji, že doktoři mohou zakročit jak uznají za vhodné," jsem začala slzet a všechny slzy skončily na papíře. Rozmazaná písmenka se mi smála a tancovala. Jelikož jsem kapky vybrečela, přišel ještě 3x, než si mě zavolali na sál.

"Před upozorňuji, že jsem posera, hysterka, že se mi dělá blbě z jehel a dnes vám zpestřím směnu," pronesla jsem se slzami v očích. Doktor a sestřička bylo naštěstí výborní, nějak mě donutili si lehnout na lehátko a neutéct jim. Pak mi doktor vše vysvětlil, i když jsem ho neposlouchala, akorát jsme se všichni zasmáli mé zkušenosti s videem na youtube a mému strachu. Trochu se mi ulevilo. Samozřejmě do té doby, než mi hodil roušku přes hlavu, aby viděl jen oko a vytáhl injekci. Byla jsem připravená na jedno štípnutí. Ale on tu injekci aplikoval 5x. To bylo to nejhorší na celém zákroku. Hučela jsem si a navzájem si drtila ruce, jak to mám ve zvyku, když mi odebírají krev, abych se "rozptýlila". Po injekcích mi jen namotal víčko a pak už jsem jen necítila, jen tupé doteky. Žaludek se ozval, bylo mi na zvracení a omdlení najednou, ale jakmila bolest z injekcí úplně odezněla, bylo to v pohodě. V tu ránu jsem se začala stydět, že jsem tak hysterčila, přitom to není taková tragédie. Po dobu 5 minut jsem si s doktorem povídala a na otázku, zda mě baví škola jsem se ho zeptala, jeslti ho baví řezat lidem do očí. Nic chytřejšího mě nenapadlo, usmál se, a řekl, že jak kdy. Každopádně ho obdivuji, já bych na vyrýpávání hnisu z očí lidí žaludek neměla. Neměla jsem ho ani na to, aby mi ho vyřezal někdo za mě.

Díky bohu pak bylo po všem a ani jednou mě nešili. Uf.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Měl/a jsi někdy ječné zrno?

Ano 50% (2)
Ne 50% (2)

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 7. června 2016 v 23:28 | Reagovat

Moc hezky nspsaný :-) Jsem vydržela číst až do konce. Tak pevný zdraví bez zrní ;-) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama