←My world→

Zpátky doma z Anglie!

28. srpna 2016 v 10:36 | Nikol Grooving
To vám panečku povím, prázdniny, které stály za to. A aby v tom nebyl chaos, vše povím hezky od začátku.

Odlétala jsem s panem S 7. července společností Ryanair. Pokud neznáte, je to nízkonákladová společnost, jedna z nejlevnějších a nejspolehlivějších, která si levné letenky vynahrazuje neustálým vnucováním pasažérům předražených parfémů, losů a jídla během letu. Kupodivu jsem neměla problémy s váhou v kufru a v klidu jsme se nalodili. Párkrát už jsem letěla, takže jsem byla realtivně v klidu narozdíl od pana S, který zažíval své poprvé a díval se z okýnka na napohled nestabilní křídlo, které má každou chvíli upadnout. Já, vyškolená dvěmi díly leteckých katastrof, které mě poznamenaly do konce života, jsem si zapamatovala, že je nejbezpečnější sedět u křídla, protože tam je trup letadla zpěvněný a je větší šance na přežití. Seděli jsme přímo u nouzového východu, takže jsem si celou cestu v duchu přehrávala, co budu dělat, až budu muset ty obrovské dveře nějak otevřít a ony nepůjdou, a tak kvůli mě všichni zahyneme udeušení v letadle, protože ta blondýna neuměla otevřít dveře. Navzdory mé fantasii průběh letu byl klidný, až na 5 uřvaných mimin, která brečela (spíš křičela a vříškala) od začátku do konce, a pobíhající batolata v uličkách, které málem porazila všechny letušky s vozíkem.

Vzhůru na borůvky!

5. července 2016 v 20:56 | Nikol Grooving
Stále mi to nedochází. Ve čtvrtek odlétám do Anglie. Na vlastní pěst. Nejedu úplně sama, letím s panem S, ale s jeho a mým orientačním smyslem to vyjde šulnul. V pokoji plném rozházených věcí, které jsem vyřadila z kufru, abych se vlezla do limitu 15kg (je to opravdu velmi těžké se úsporně nabalit na 2 měsíce), dokoukávám poslední díly Zoufalých manželek. S trnutím čekám na ten osudový díl, kdy umře Mike, a v tu chvíli pro mě minule seriál skončil. K tomu upravuji poslední fotky z nádherné a překrásné sobotní svatby dvou zamilovaných lidí. Měla bych přestat fotit svatby, jsem dojatá a bulím na všech takových akcí, i když ty lidi skoro neznám.

Ječné zrno s Nikol

7. června 2016 v 21:13 | Nikol Grooving
Všechno to začalo v autobuse na cestě do Řecka. Podle učitelů se prostě NEMOHLA vypnout klimatizace, a tak se mi po noci strávené v tomhle hromadném prostředku udělalo ječné zrno. Pecka. Já v zahraničí, mastička doma, protože jsem zapomněla, jakou mám vždycky smůlu a jak se mi dovolená často zkomplikuje, a oko řvalo bolestí a vypadala jsem jako týraná žena s monoklem. Říkala jsem si - klid, většinou to do týdne zmizelo. Učitelka vyhrabala z lékárničky poslední gram framikoinu, jehož datum spotřeby skončilo dřív, než jsem se narodila a já s ní zacházela jako s pokladem a užívala jej velice šetrně. Oko samozřejmě přes den trochu odpuchlo, ale ráno jsem se probudila s 2x větším otokem. Samozřejmě někteří méně inteligentní puberťáci ze zájezdu by se mě hnusili, přesedávali si do uliček jen aby neseděli vedle mě, nadávali mi, že mám lepru, ale má drahá skupina spolužaček (byly jsme banda 7 vysmátých bab na zadních sedačkách) mě pojmenovaly dobře myšlenou přezdívkou "pirát". Kvůli černému šátku, který jsem nosila přes oko, takže se díky vedrům v Řecku hezky nahřál a fungoval jako teplý obklad, tudíž se oko den ode dne lepšilo. Zájezd spočíval v tom, že jsme túrovali přes Řecko, z tama trajektem do Itálie a nazpátek do rodné země matičky české. Tudíž jsme strávili spoustu čase v buse a jen velice málo v hotelech. Článek s fotkami přidám později, mám spoustu zážitků :).


Já nic, já muzikant

16. února 2016 v 14:36 | Nikol Grooving
Kdo by nechtěl randit s muzikantem. Ve filmech jsou sladcí, pohlední, sexy, osobití a ještě vám zazpívají pod oknem na dobrou noc. Když si vás chtějí usmířit, tak vám zkrátka na koncertě věnují písničku, kterou při nejlepším sami složili. Já měla možnost se mezi tuhle subkulturu dostat nejen jako fotografka. A jaké jsou mé poznatky?

Zatoulala jsem se do posilovny

14. února 2016 v 11:22 | Nikol Grooving
To vám byl druhý leden a já se rozhodla, že po půl roce hépání se Shaunem T a minimálních výsledcích půjdu do posilovny. Bylo to podruhé v životě a šla jsem s kamarádkou, která mi ukázala co a jak a já nemusela vyhazovat peníze za trenéra. Celkově jsem měla na fitness svůj vlastní názor, ale říkám si, že jednou za týden mě to nezabije a navíc se cítím natolik silná, že se druhý den nemůžu pohnout. Chodím s rozkročenýma nohama, hekám, tu to bolí, au, a tu taky, au, a mně se chce spát, a nechtě mě být, já nic dělat nebudu.

Etudy z autobusu

25. ledna 2016 v 20:56 | Nikol Grooving
Za ta léta, co dojíždím do školy 50 minut autobusem, jsem prožila ledaccos. Od propíchlé pneumatiky přes konflikt řidiče s cestujícím až po únos autobusu. Člověk si řekne, že hromadná doprava je nepohodlná, nudná a příšerná, ale řeknu vám, hromadná doprava je všechno jen ne nudná. Jezdím pravidelným spojem už 2 a půl roku (toto letí) a není týdne, kdybych se ráno nenasrala, a to ještě v polospánku. Jelikož vstávám v 5:30 nekřesťanského času, tak tu hodinku dospávám v autobuse.

O vánocích přišlo jaro

28. prosince 2015 v 22:26 | Nikol Grooving
Ono je docela zvláštní, jak se vztahy vyvíjí. Všude čtu, že po roce už je definitivně konec zamilovanosti a přejde to v takový ten časopisový stereotyp. Jak čekám, tak čekám, pořád nic nepříšlo a to už má spoždění 4 měsíce. Je ze mně pořád zamilovaná puberťačka a Sherlock asi taky. I přes všechny mé vozembouchy.

Umělectvo

23. října 2015 v 17:18 | Nikol Grooving
Včera se konal náš všude okolo profláklý umprumácký večůrek. Čtvrťáci si přichystáli výborné téma a vůbec ne chaotickou scénku na začátek pařby. Pětkrát ročně se město, kde studuji, stává domovem něco přes stovky magorů, kteří se převlečou na dané téma. A jak už to bývá, jak už se traduje, umělci jsou bohémové a žijí vášnivý život obklopení kouřem, alkoholem a někdy i něčím dalším. V tom případě zde asi nepatřím. Ale na místním gymplu ty další věci frčí mnohem více než u nás. Jak říkal můj taneční partner z gymplu "Já myslel, že když jsi z umprumky, tak budeš mít zelené vlasy".

Narozeninové překvápko BACKSTAGE

10. srpna 2015 v 11:44 | Nikol Grooving
Pan Sherlock měl narozeniny. Jako dokonalá přítelkyně jsem už měsíc dopředu měla vymyšlený plán, co mu přichystám. Nechtěla jsou mu koupit jen tak nějaký řetíze, nebo tričko z New Yorkeru. Plán zněl takhle: Vlastnoručně upeču brownies v dortové formě ve tvaru srdíčka, koupím šáňo, jahody a další ovoce a nějak to dopravím na mýtinu v Sherlokově dědině, kterou obývá. S sebou vezmu piknikový koš a deku. Připravím fáborky od Sherlokova bydliště až k místu konání narozeninového překvápka. Jelikož měl i svátek (den na to), nakreslila jsem mu i zástěru s prasátkem. Nastal den D (o 2 dny později než měl, protože jsem na soustředění chytla nějakého bacila na svůj slabý žaludek a blila jako šakal) a já se vrhla na přípravu.

Typologie lidí v autobuse

1. června 2015 v 21:39 | Nikol Grooving
Jak již možná víte či tušíte, do školy dojíždím každý den cca 45 - 120 minut autobusem (záleží, jestli zrovna páni inženýři nerozkopou obě dvě hlavní tepny najednou). Ráno vstávám v 5:15, abych si nachystala snídani a jídlo na celý den, poté odjíždím městskou do centra, kde mi 6:45 jede autobus do města, kde studuji. Cesta je velice zábavná a dodává mi spoustu energie. Možná tak v jiném paralelním vesmíru. Úmorné cesty, kdy v zimě řidič netopí, klepete se jako ratlík v mikině, svetru a zimní bundě, kdy je vevnitř větší zima než venku, kdy půl hodiny čekáte na autobus, protože řidič zaspí, to jsou tak krásné rána a odpoledne, to má člověk chuť skákat a pískat si, jak je život krásný. A ještě krásnější je, když v létě, v 30 stupních ve stínu, v autobuse nejsou okénka ani klimatizace, když přes 50 zpocených lidí vydýchá kompletně celý vzduch i s vakuem, nacpaný v tom malém prostoru. To je panečku, labůžo. Za necelé dva roky dojíždění pro vás, milé dámy, milí pánové, sepsanou typologii lidí v autobuse, od kterých si sedejte nejméně 5 sedaček za nebo před, a ještě na opačnou stranu busu po vertikální ose.
 
 

Reklama