←My world→

Ječné zrno s Nikol

7. června 2016 v 21:13 | Nikol Grooving
Všechno to začalo v autobuse na cestě do Řecka. Podle učitelů se prostě NEMOHLA vypnout klimatizace, a tak se mi po noci strávené v tomhle hromadném prostředku udělalo ječné zrno. Pecka. Já v zahraničí, mastička doma, protože jsem zapomněla, jakou mám vždycky smůlu a jak se mi dovolená často zkomplikuje, a oko řvalo bolestí a vypadala jsem jako týraná žena s monoklem. Říkala jsem si - klid, většinou to do týdne zmizelo. Učitelka vyhrabala z lékárničky poslední gram framikoinu, jehož datum spotřeby skončilo dřív, než jsem se narodila a já s ní zacházela jako s pokladem a užívala jej velice šetrně. Oko samozřejmě přes den trochu odpuchlo, ale ráno jsem se probudila s 2x větším otokem. Samozřejmě někteří méně inteligentní puberťáci ze zájezdu by se mě hnusili, přesedávali si do uliček jen aby neseděli vedle mě, nadávali mi, že mám lepru, ale má drahá skupina spolužaček (byly jsme banda 7 vysmátých bab na zadních sedačkách) mě pojmenovaly dobře myšlenou přezdívkou "pirát". Kvůli černému šátku, který jsem nosila přes oko, takže se díky vedrům v Řecku hezky nahřál a fungoval jako teplý obklad, tudíž se oko den ode dne lepšilo. Zájezd spočíval v tom, že jsme túrovali přes Řecko, z tama trajektem do Itálie a nazpátek do rodné země matičky české. Tudíž jsme strávili spoustu čase v buse a jen velice málo v hotelech. Článek s fotkami přidám později, mám spoustu zážitků :).


Etudy z autobusu

25. ledna 2016 v 20:56 | Nikol Grooving
Za ta léta, co dojíždím do školy 50 minut autobusem, jsem prožila ledaccos. Od propíchlé pneumatiky přes konflikt řidiče s cestujícím až po únos autobusu. Člověk si řekne, že hromadná doprava je nepohodlná, nudná a příšerná, ale řeknu vám, hromadná doprava je všechno jen ne nudná. Jezdím pravidelným spojem už 2 a půl roku (toto letí) a není týdne, kdybych se ráno nenasrala, a to ještě v polospánku. Jelikož vstávám v 5:30 nekřesťanského času, tak tu hodinku dospávám v autobuse.

Umělectvo

23. října 2015 v 17:18 | Nikol Grooving
Včera se konal náš všude okolo profláklý umprumácký večůrek. Čtvrťáci si přichystáli výborné téma a vůbec ne chaotickou scénku na začátek pařby. Pětkrát ročně se město, kde studuji, stává domovem něco přes stovky magorů, kteří se převlečou na dané téma. A jak už to bývá, jak už se traduje, umělci jsou bohémové a žijí vášnivý život obklopení kouřem, alkoholem a někdy i něčím dalším. V tom případě zde asi nepatřím. Ale na místním gymplu ty další věci frčí mnohem více než u nás. Jak říkal můj taneční partner z gymplu "Já myslel, že když jsi z umprumky, tak budeš mít zelené vlasy".

Typologie lidí v autobuse

1. června 2015 v 21:39 | Nikol Grooving
Jak již možná víte či tušíte, do školy dojíždím každý den cca 45 - 120 minut autobusem (záleží, jestli zrovna páni inženýři nerozkopou obě dvě hlavní tepny najednou). Ráno vstávám v 5:15, abych si nachystala snídani a jídlo na celý den, poté odjíždím městskou do centra, kde mi 6:45 jede autobus do města, kde studuji. Cesta je velice zábavná a dodává mi spoustu energie. Možná tak v jiném paralelním vesmíru. Úmorné cesty, kdy v zimě řidič netopí, klepete se jako ratlík v mikině, svetru a zimní bundě, kdy je vevnitř větší zima než venku, kdy půl hodiny čekáte na autobus, protože řidič zaspí, to jsou tak krásné rána a odpoledne, to má člověk chuť skákat a pískat si, jak je život krásný. A ještě krásnější je, když v létě, v 30 stupních ve stínu, v autobuse nejsou okénka ani klimatizace, když přes 50 zpocených lidí vydýchá kompletně celý vzduch i s vakuem, nacpaný v tom malém prostoru. To je panečku, labůžo. Za necelé dva roky dojíždění pro vás, milé dámy, milí pánové, sepsanou typologii lidí v autobuse, od kterých si sedejte nejméně 5 sedaček za nebo před, a ještě na opačnou stranu busu po vertikální ose.

šťastný začátek..?!

11. května 2015 v 21:22 | Nikol Grooving
Zdravím vás, pokud tu ještě někdo zbyl. Je to už dlouhou dobu, co jsem se neozvala. Nějak jsem ztratila potřebu vést blog, a pravidelně na něj přispívat, vymýšlet články abych zaujala a má návštěvnost rapidně stoupla. Blog ale nezruším. Je to součást mě, v podstatě kniha o mém šíleném dospívání a pubertě, o tom, co se mi honilo hlavou a za co se dnes zpětně stydím, ale i přes to se k němu ráda vracím a občas vám něco napíši. A víte co? K něčemu se vám přiznám. Zjistila jsem jak to všechno na tom světě je.

Adrenalinová brigáda v pekárně

27. srpna 2014 v 14:00 | Nikol Grooving
Upsala jsem se ďáblu na celý srpen a dobrovolně si šla vydělat peníze jako výpomoc do pekárny. 50kč za hodinu, směna začíná v 5 ráno a končí podle práce, většinou kolem poledne. První týden byl docela fajn, nevěděla jsem do čeho jdu a tak nějak doufala v to, že se to zlepší nebo si aspoň zvyknu. Druhý týden jsem chytla nějakého bacila a můj žaludek známý svými protesty proti všemu mi celkem stížil zdravotní stav a většinu druhého pracovního týdne jsem ležela doma nebo v nemocnici na kapačkách. Třetí týden si již moc nepamatuji, nebyl nijak záživný, jen jsem byla moc unavená a vystresovaná, protože jsem nestíhala fotit a upravovat fotky. Ještě teď jsem ve skluzu. No a teď poslední velmi záživný týden se blíží ke konci a já jen s otevřenou puosu hledím, co jsem to za pár dní v na první pohled pohodové a bezpečné pekárně zažila.

Trapasy na rande aneb nedivím se, že mi to nevychází

10. července 2014 v 11:22 | Nikol Grooving
Přemýšlela jsem, proč mi kluci po několka schůzkách už nepíší a v duchu jsem si pogratulovala, jak nemožná jsem na většina schůzkách byla. Teď už nenapíše určitě. Celé přemýšlení se vrátilo do minulosti a vybavily se mi všechny mé trapasy na schůzkách. Pomalu se přestávám divit, že mi ty vztahy nějak nevyhází. Ano, jsem mladá, co velkého od života chci, ale tak proč jsem sakra dospěla tak rychle a nevadí mi blízký vztah s opačným pohlavím? Samozřejmě ve vší počestnosti, že. Tak abych vám zvedla náladu a pobavila vás vlastní hloupostí, tak se můžete přečíst sebeironické trapné momenty, které se mi bohužel běžně stávají.

Co je nového? Samé změny

3. dubna 2014 v 20:32 | Nikol Grooving
Zdravíčko. Opět se vám poslušně hlásím. Stala se ze mě pilná studentka a od konce února i nějaká ta přítelkyně. Jisrka přeskočila naprosto nečekaně, nejdůležitější je, že jsem opět šťastná a sálám snad více energie než všechny hvězdy ve vesmíru dohromady. Nejúžasnější třeťačky se mi smějí, a říkají, že mi pořídí stínítko, protože strašně zářím. Jaro děla divy. Je teplo, teplo a já konečně můžu vytáhnout všechny sukně, co jsem si přes zimu nakoupila v senzačních sekáčích. New Yorker a podobné obchody se můžou jít zahrabat. Myslela jsem si, že mě střední nezmění. Zvlášť umělecká. U nás v kraji je změna pouze k horšímu. Ale cítím, že jsem lepší člověk. Oduševnělejší, s větší chutí do života. Jak se teda vaše Nikol Grooving (nebo také nobody.) změnila? Čtěte dále.

UMPRUM life

19. září 2013 v 20:17 | Nikol Grooving
Znáte ten pocit, když jste naprosto šťastní? Takhle se cítím již od 2.září. Šťastná, a plná energie. S velkou chutí do života. Tak šťastná jsem se dlouho necítila. Jak dlouho? Celých 9 let na základní škole. Představte si, že jste ve třídě, kde máte všichni mnoho společného, bavíte se mezi sebou a stále se smějete. Do toho se věnujete tomu, co vás baví a naplňuje. Učíte se o tom, co vás zajímá, od lidí, kteří vás berou jako sobě rovného. Vítejte v mé třídě, v mé škole. Škola, která se za 3 týdny stala mou vášní a láskou. Škola, která ze mě způsobila zvláštního člověka. Každý pátek si už přeju, abych mohla jít do školy. Dny, kdy máme do půl 5, utíkají stejně rychle jako jedna vyučovací hodina na zš. Nevadí mi, že vstávám o půl 6. Na té škole opravdu něco musí být.

Nový začátek č. 2

28. srpna 2013 v 16:09 | Nikol Grooving
Prázdniny se blíží ke konci, většina si stěžuje a nechce na školu ani pomyslet, zatímco já skáču radostí a počítám minuty do prvního školního dne. Sice mě hodnu před tím čekají krevní testy, jestli už jsem ready a nemám tu hnusnou mononukleózu. Že nevidíte háček? Já + injekční stříkačka = kolabs. Nemůžu se na ně ani podívat, aniž by se mi neudělalo těžko a nezačala si rukama chránit své milované žíly, které tak moc prosvítají pod kůží.

"Máš moc krásné žíly", říka doktorka se stříkačkou v ruce.
"hmmmmmmm.. to je super," mumlu si a snažím se přijít na jiné myšlenky.
Ale, běžte k čertu s poloviční belenofobií. Bude první školní den a já ho prožiju na té nejlepší škole. Sice budu stávat o půl 6 abych stihla autobus, který se bude 45 minut trmácet ke škole, ale stojí to za to!
 
 

Reklama
Reklama